Václave, jaké bylo dojet vítězně 220 km a vědět, že tím uzavíráte celou závodní kariéru?
Pro mě to bylo obrovské překvapení, protože jsem s vítězstvím vůbec nepočítal a poslední závod si chtěl hlavně užít. O to větší radost pro mě bylo, že jsem protnul cílovou pásku jako vítěz a stal se prvním Čechem, který tenhle závod vyhrál. Prostě jsem nechal tělo, ať si dělá, co chce, nad ničím jsem moc nepřemýšlel a ono to šlo tak nějak samo. Sladká třešnička na čtyřicetiletém běžkařském dortu a speciální výhra pro celý náš tým.
Co se děje v hlavě během tak extrémně dlouhého závodu? Dá se to vůbec „udržet pod kontrolou“, nebo jedete spíš na automat?
Pro mě to bylo tak speciální – tím, že to bylo naposledy – že jsem vnímal každou sekundu závodu a snažil se vstřebávat úplně všechno. Pořád jsem se rozhlížel po krajině a kochal se. Vždycky, když jsem byl vepředu, tak jsem za to pořádně bral a nikoho nešetřil. A ke konci jsem zkoušel nástupy, jako kdyby to byl poslední metr na lyžích v životě. Při občerstvování jsem vtipkoval, děkoval servisákům a ptal se soupeřů, kde jsou sobi, protože jsem nějaké chtěl vidět (nebyli moc nadšení, že mám pořád pusu od ucha k uchu). Byl jsem celou dobu v takovém transu a hlavně psychicky v naprosté pohodě – umístění mi bylo vlastně jedno. Možná i proto to nakonec vyšlo. Ve snu se mi ten závod ještě dnes přehrává pořád dokola. Prostě zážitek na celý život.
Jaká byla nejtěžší chvíle a jak jste ji zvládl?
Já asi ani žádnou vyloženě těžkou chvíli neměl. Jen po otočce na 115. kilometru mi to přestalo jet a při občerstvování a výměně bidonu jsem ztratil kontakt. Ale prostě jsem v klidu udělal, co bylo potřeba, nezazmatkoval, pořádně za to vzal a po pár vteřinách čelo zase dojel. Nejhorší pro mě asi bylo, když se mi v poslední třetině závodu chtělo na záchod a nikde nebyl žádný sjezd, kde by se to dalo vyřešit za jízdy. Málem jsem se počůral, abych neztratil kontakt. Naštěstí se pak sjezd objevil a já si mohl v klidu odskočit i za jízdy. Bylo to ale tak tak. 😄
Co při takovém extrémním závodě bolí nejvíc?
Po 90 kilometrech mě začalo bolet pravé zápěstí, možná jsem měl moc utažené poutko. Trochu jsem s tím bojoval hlavně na rovinách, kde člověk do odpichu dává největší rány, ale z delších tréninků jsem to už znal. Stačilo si poupravit rukavici, jinak si přelepit poutko a bylo vyřešeno. Jinak mě vlastně nebolelo nic – tohle byl prostě pravý lauf podle mého gusta. Opravdový dálkový běh, ne sprint na 50 km.
Jak řešíte doplňování energie při takhle dlouhém závodě – před startem i během trati?
Týden před startem jsem si od manželky nechal udělat hromadu sladké rýže, jak ji umí jen ona, takže jsem byl na závod dobře vykrmený 😄. Závodní strategii jsem měl takovou, že první polovinu pojedu na tuhé proteinové tyčinky a počítal jsem, že gely přijdou na řadu až v té druhé. Bidon s pitím jsem měnil dvakrát a od začátku se snažil každých 30 minut něco sníst (chvílemi jsem byl až přejezený). Posledních pět hodin už to byly hlavně hromady gelů, které jsem jedl buď ze svých zásob, nebo nám je s pitím dával náš hlavní občerstvovač a servisák Mára Pazderský. Ten s námi jel celou dobu na skútru a absolvoval svůj vlastní závod o život.
Dá se na 220 km specificky připravit, nebo je to spíš výsledek let tréninku a zkušeností?
Mít za sebou roky a zkušenosti je určitě výhoda, ale připravit se na to dá. Já jsem si třeba zkusil ujet 220 km na lyžích sám nebo 240 km na kolečkových lyžích, takže člověk ví, co po 12 hodinách zátěže čekat. Je pravda, že závod je náročnější než jet si svoje tempo v tréninku, ale rozhodně je důležité se toho nebát. Bez poctivé celoroční přípravy to ale nejde.
Jak velkou roli hraje vybavení na takhle dlouhé distanci?
Vybavení při běžeckém lyžování hraje vždycky naprosto zásadní roli. Hlavně pokud netrefíte lyže na podmínky na 220 km, jste bez šance. Na druhou stranu Švéd Lövgren měl ten den lepší lyže než já a stejně jsem ho dokázal porazit, takže důležité je zachovat klid, i když cítíte, že to zrovna úplně neodjíždí, a prostě bojovat, bojovat, bojovat. Možná ještě důležitější než lyže jsou hole, protože je prostě nesmíte zlomit. Jsou úseky, kde třeba 30 km nikdo není a ani skútr se k vám nedostane, takže hůlky jsou pro závodníka něco jako životně důležitý orgán.
Používáte hole Swix – co od nich na takhle dlouhém závodě potřebujete? V čem vám sedí právě Swix?
Swix Triac 5.0 pro mě splnily naprosto všechno, co jsem na 220 km potřeboval. Madlo se skvěle drží, nedělá puchýře a neláme se. Závodní poutka dokonale sedí na ruce a hůlka se vám hned vrací zpět do ruky. Je tak lehká, že ji skoro nevnímáte (a ušetřit každý gram je na 12hodinovou směnu sakra důležité), a zároveň dostatečně tuhá, že se nezlomí ani na podmáčeném jezeře, kde se boříte a lehce páčíte tubusem o led. Velký košíček pokryje všechny druhy sněhu, takže se můžete pořádně opřít do odpichu, což je při soupaži zásadní. Pro jistotu jsem měl s sebou i náhradní – stačí otočit závitem a za 20 sekund máte vyřešeno. Prostě spolehlivý parťák pro takový závod a dokonalý pomocník pro vítězství.
